Mobinfo.cz » O2, Operátoři, T-Mobile, Vodafone

Jsou operátoři drazí? Asi ano, no a co!


Jsou mobilní operátoři v Česku drazí? Pravděpodobně ano. Nejsou ale zdaleka jediní, kdo si u nás účtuje za stejné služby či výrobky vyšší ceny. Proč se bouře nevole obrací zrovna proti nim?

O tom, jak jsou čeští mobilní operátoři předražení, si můžete přečíst na mnoha místech. Naleznete nejrůznější srovnání s cenami v Rakousku, 3G pokrytí v Německu, výzvy k bojkotu (vypnutí telefonů v určitý okamžik), nenávistné skupiny na Facebooku nebo vyjádření mobilních odborníků v televizích. Cílem útoků jsou nejen O2, T-Mobile a Vodafone, ale také Český telekomunikační úřad, který měl jako regulátor trhu dávno zakročit a nenasytné operátory zkrotit.

Nenasytní operátoři jsou všude

Mobilní operátor je firma jako každá jiná, snaží se v daných podmínkách vydělat svým majitelům co nejvíc peněz. Proč by je měl tedy vůbec někdo regulovat, když například pekárny nebo šroubárny fungují bez velkých zásahů státu?

Problém spočívá v tom, že přírodní zdroje, které ke své činnosti operátoři používají, jsou značně omezené. Zatímco pekáren, šroubáren nebo třeba automobilem může v Česku působit klidně několik tisíc (a jejich počet je omezen jen množstvím volné půdy), do dostupného frekvenčního pásma více než jednotky mobilních operátorů prostě nenacpete.

Proto se musíte rozhodnout, zda se dáte podobnou cestou jako u rozhlasových stanic, tedy vytvoříte velké množství operátoru s regionálním dosahem, nebo budete postupovat spíše jako u televizí, zřídíte několik málo celoplošných operátorů.

O přidělování frekvencí rozhoduje v Česku právě Český telekomunikační úřad (ČTÚ), jehož činnost dále zahrnuje například stanovování cenových limitů na propojovací poplatky, které si operátoři platí mezi sebou, pokud voláte z jedné sítě do druhé.

Kritici ČTÚ vyčítají, že v minulosti nedonutil operátory, aby své sítě otevřeli konkurenci (tzv. virtuálním operátorům), případně že svými nařízeními nezreguloval maximální limity cen účtovaných koncovým zákazníkům. ČTÚ argumentuje, že k tomu prvnímu nemá legislativní nástroje, to druhé je pak nepřípustné zasahování do tržních mechanismů.

Virtuální operátor nemá vlastní síť, využívá vysílače jiného operátora, který mu je pronajímá. Virtuální operátor se zaměřuje na marketingovou propagaci svých služeb a péči o zákazníky.

Že vysoké ceny za své služby neúčtují jen čeští operátoři, dokazují regulační snahy Evropské unie. Eurokomisařka Viviane Redingová, pod kterou spadaly telekomunikace, postupovala podstatně razantněji než ČTÚ. Veřejně prohlásila, že ceny účtované za roamingové hovory jsou přemrštěné, a vyzvala operátory k nápravě, jinak přistoupí k regulačnímu zásahu.

Operátoři nedbali, Redingová zasáhla, a nařízení Evropské komise vedlo vzápětí k zavedení tzv. Eurotarifu, jehož výhod využíváme dodnes. Později následovalo ještě několik dalších regulačních zásahů snižujících ceny za volání, zprávy i data v roamingu na ještě nižší hodnoty.

Proč jen operátoři?

Jedno je tedy jasné, operátoři se všude na světě snaží získat co nejvyšší zisky. Českým operátorům je vyčítáno, že jejich ceny jsou podstatně vyšší než v jiných státech, oni se brání, že český trh je specifický a český zákazník se chová jinak a používá jiné služby než jeho zahraniční protějšek. V česku prý máme řadu balíčků, jaké jinde nejsou, navíc prý průměrná cena za volání pozvolna klesá.

K prvnímu tvrzení nemáme dostatek informací, operátoři v Česku ani v zahraničí příliš sdílní nejsou a informace o chování zákazníků nezveřejňují. Průměrná cena za volání nepochybně klesá, je to ale způsobeno spíš nejrůznějšími retenčními nabídkami a individuálními dohodami s velkými firemními zákazníky, než ceníkovou sazbou pro běžné zákazníky.

Retenční nabídka slouží k zadržení prchajících zákazníků. Pokud vám končí smluvní úvazek a projevíte touhu změnit operátora, nabídne vám ten stávající (pokud jste pro něj zajímavý zákazník) výhodnější sazby nebo balíčky služeb zdarma.

V každém případě je takřka jisté, že čeští operátoři jsou dražší než jejich zahraniční kolegové. Je lhostejno, zda za to může velikost českého trhu, jeho blíže nespecifikovaná specifika nebo nenasytnost operátorů. Více mě zaráží bouře, jakou to vyvolává v médiích.

Naprosto výjimečně probleskne zpráva, že české banky účtují nesmyslné poplatky, o jejichž zavedení si bankéři v jiných zemích nechávají zdát jen na hodně divokých večírcích. Trochu častěji se objeví nějaké srovnání cen a kvality potravin v českých a německých (britských, rakouských, doplňte dle libosti) obchodech. Tu a tam se někdo odváží porovnat ceny značkového oblečení nebo nábytku.

Výsledné zjištění je ale vždy stejné. My Češi jsme z nějakého neznámého důvodu ochotní platit notně přemrštěné ceny za stejně kvalitní nebo dokonce podstatně horší zboží (a služby) než obyvatelé sousedních zemí.

Tak proč zrovna operátoři se stali terčem organizovaného odporu? Proč my, čeští zákazníci, nebojkotujeme prodejny s oděvy, proč nestávkujeme před hypermarkety s nábytkem nebo nezahlcujeme facebookové stránky obchodů s potravinami? Proč nevychází každého šestnáctého v novinách článek srovnávající mizernou a předraženou nabídku libovolného supermarketového řetězce a jeho kolegy v Rakousku či Francii?

Reklama