V recenzích obvykle upozorňujeme na navigaci GPS, přitom existuje několik dalších navigačních systémů. Určitě jste slyšeli o evropském systému Galileo, možná o ruském Glonass. Jaký je mezi nimi rozdíl a proč potřebujeme tolik navigací?
Přehled kapitol
GPS: Pro americkou armádu
Začneme v Česku zatím nejrozšířenějším systémem GPS, který vyvinula, financuje a provozuje americká armáda, konkrétně ministerstvo obrany. Historie tohoto systému sahá až do šedesátých let minulého století, kdy Spojené státy začaly, samozřejmě pro vojenské účely, vyvíjet navigační systém Transit.
Vývoj vlastního GPS (plná název ovšem zní NAVSTAR GPS – Signal Timing and Ranging Global Positioning Systém) začal až v roce 1973 a trvalo více než dvacet let, než začal plně sloužit účelům, k nimž byl stvořen.
Základem systému GPS je 36 družic (původně se počítalo s osmnácti) rotujících kolem země ve vzdálenosti přesahující 20 000 km. Tyto družice nesou na palubách dokonale přesné atomové hodiny a neustále vysílají přesný čas (patřičným způsobem kódovaný). GPS přijímač na zemi získává časový signál s určitým zpožděním, které je dané jeho vzdáleností od družice a nejrůznějšími rušivými vlivy.
Pokud dokáže současně přijmout signál alespoň od tří družic (ovšem čím více, tím lépe, respektive přesněji), může určit svou polohu na povrchu Země nebo kdekoliv nad jejím povrchem.
Jelikož systém GPS je primárně vojenský, existují dvě varianty. Ta vojenská je podstatně přesnější, k jejímu využívání ale musíte mít přijímač s dešifrovacím klíčem. Klíč si hlídá americká armáda; svěřuje ho jen vybraným spojencům.
Druhá varianta je určena pro civilní použití v mobilech, navigacích nebo civilních letadlech. Její přesnost je aktuálně stejná jako u varianty vojenské, Spojené státy si ale vyhrazují právo kdykoliv přesnost civilních navigací dočasně či trvale snížit, například v případě vojenského útoku Spojených států nebo teroristického činu ve Spojených státech.
Dále platí, že GPS přijímače vyrobené ve Spojených státech nesmí být vyváženy do dalších zemí, pokud v nich není zabudováno jisté omezení. Nesmí navigovat ve výškách překračujících 18 km nebo při rychlostech nad 1 854 km/h. Spojené státy se tím chrání proti využívání civilních GPS přijímačů v bojových raketách či stíhačkách.
Oboje je samozřejmě problém pro všechny, kdo chtějí používat GPS k vlastním citlivým účelům. I když členové NATO nejspíš spoléhají na to, že do války se Spojenými státy nevstoupí, nepřesnosti navigaci např. v leteckém provozu mohou i jim přivodit pár nepěkných vrásek. Z toho důvodu si mnohé země budují vlastní, na Spojených státech nezávislé, navigační systémy.
Galileo: systém s centrálou v Praze
Již v roce 1999 začala Evropská unie hovořit o vlastním navigačním systému, naprosto nezávislém na americkém GPS. Z původních plánů na start systému Galileo v roce 2008 sešlo, ani posunutý termín 2012 se určitě nestihne, aktuálně se hovoří spíše o roku 2018. Projekt se ale konečně rozjel, takže se ho snad během pár let dočkáme.
Základem jsou opět družice vysílající přesný čas. V případě evropského systému jich má být 30, v každé ze tří oběžných drah 10, přičemž jedna slouží jako rezerva. Aktuálně jsou ve vesmíru dvě testovací družice, další dvě by měly být vyneseny letos.
Na rozdíl od vojenského GPS by měl být Galileo určen primárně pro civilní účely, i když samozřejmě i on má svou zašifrovanou vojenskou část (a několik dalších zašifrovaných částí určených například leteckému provozu nebo záchranářům).
Pro nás je zajímavé, že Evropská unie v roce 2010 rozhodla přesunout administrativní centrum systému Galileo do Prahy. Vzhledem k rychlosti, s jakou obvykle střídáme mobilní telefony, nemá smysl už nyní hledat přístroj, který by dokázal přijímat navigační systém Galilea. Dokud nebudou na oběžné dráze všechny družice, systém je nepoužitelný.
Článek pokračuje kapitolou Glonass a BeiDou
Stránky: 1 2