Pojďte s námi zavzpomínat na nejrůznější způsoby, jakými jsme v minulosti ovládali telefony. Od prvních telefonů na kličku po mobil s dotykovým displejem ovladatelným prsty v rukavicích urazilo lidstvo dlouhou cestu.
Když Alexander Graham Bell (následovaný těsně Elishou Grayem a Járou Cimrmanem) vynalezl telefon, problém se spojováním hovorů příliš řešit nemusel. Přístroj totiž mělo jen zanedbatelné množství osob, takže spojování obstarala živými lidmi ovládaná ústředna doplněná kličkou na straně telefonu. Kdo chtěl telefonovat, zatočil klikou, čímž se v ústředně vyvolalo zvonění. Živá spojovatelka zjistila, kam chce dotyčný zákazník telefonovat a ručně propojila kabely vedoucí od zdrojového přístroje ke koncovému. Po ukončení hovoru a dalšímu zatočení klikou spojení rozpojila (a zaznamenala délku hovoru kvůli účtování).
Od kliky k té devítce
S rostoucím počtem telefonistů bylo potřeba udělat ve věcech trochu pořádek. Předně nestačilo hlásit na ústředně jméno volaného, jednotliví účastníci dostali přidělena telefonní čísla. Odtud už vedla jen krátká cesta k automatickým ústřednám, které dokázaly spojovat hovory bez přítomnosti živého člověka, ale potřebovaly k tomu nějak „strojově“ předané telefonní číslo.
Prvním pokusem byl rotační číselník vynalezený v roce 1891 Almonem Strowgerem, rozšířil se ale až po roce 1919 (platí pro Spojené státy americké, v Česku jsme si samozřejmě museli ještě nějakou dobu počkat). Princip jeho činnosti je jednoduchý. Po zvednutí sluchátka dojde k propojení vašeho telefonu s ústřednou. Následně natočíte číselník na první číslici telefonního čísla a pustíte. Číselník se konstantní rychlostí vrací zpátky a při této příležitosti vysílá do ústředny pulz, jehož délka se liší právě v závislosti na tom, jak moc byl číselník před puštěním natočen. Ústředna na své straně délku jednotlivých pulzů kopíruje a postupně propojuje hovor až k cílovému telefonu.
Rotační číselník vydržel jako ovládací prvek mobilů relativně dlouho. I když tlačítková klávesnice byla představena už v roce 1962, v Česku jsme ještě koncem osmdesátých let používali rotační číselníky. Klávesnice funguje trochu jinak, číslo do ústředny nepředává prostřednictvím délky pulzu, ale pomocí rozdílné výšky tónu (proto se ostatně používá pojem tónová volba).
Když se začaly v devadesátých letech používat mobilní telefony, není divu, že prvním (a na dlouhou dobu jediným) ovládacím prvkem byla tlačítková klávesnice. Jelikož mobilní sítě dokázaly přenášet kromě hlasových hovorů například také krátké textové zprávy, bylo nutné vyvinout způsob, jak zadávat prostřednictvím desetitlačítkové klávesnice (čísla 0-9) také 26 znaků standardní anglické abecedy.
Určitě si ještě pamatujete, jakým způsobem toho bylo dosaženo. Každému tlačítku bylo přiřazeno několik písmen. Jedno stlačení příslušné klávesy sloužilo k volbě prvního písmene, dvě stlačení volila druhé písmeno a tak dále. Později bylo toto složité vyťukávání vylepšeno zavedením prediktivního slovníku T9 (či dnes již takřka neznámé Zi). V takovém případě stačilo každé tlačítko stisknout jen jednou a telefon sám s pomocí slovníku možných slov odhadl, co jste nejspíš měli na mysli.
Přichází doba dotyková
Tlačítková klávesnice byla dost dobrá pro telefony, tedy přístroje sloužící k telefonování, nanejvýš občasnému poslání nějaké to zprávy. Jakmile se ale telefony začaly proměňovat v komunikátory či kapesní počítače, deset tlačítek už najednou bylo málo. Tyto přístroje totiž měly kromě telefonování zvládnout také pohodlnou práci s delšími texty, ať už se jedná o e-maily nebo kancelářské dokumenty.
Jedna cesta je ta, kterou zvolila kanadská firma produkující přístroje BlackBerry. Když chtějí lidé psát dlouhé texty, přidáme jim pár tlačítek, ideálně všechna. Klávesy budou sice poměrně malé, stačí ale trocha cviku a QWERTY klávesnice se rázem stává použitelnou. Na tuto možnost dodnes řada uživatelů přísahá jako na nejlepší ze všech.
Nás ale zajímají spíš dotykové displeje, které se začaly v kapesních počítačích a komunikátorech objevovat koncem devadesátých let. Zpočátku bylo nezbytně nutné k jejich ovládání použít speciálního pera, zvaného též stylus. První přístroje trpěly jistými neduhy, takže bylo potřeba do displeje „klovat“ relativně velkou silou. Navíc nebylo vždy jisté, že bude displej dostatečně přesný, tu a tam ho bylo třeba složitě a otravně kalibrovat.
Lepší to nebylo ani s pery. Ta jsme ztráceli či lámali, i když se je výrobci pokoušeli různě připevnit k tělu telefonu. Jako jistý mezipokus se tak objevilo klasické kytarové trsátko. Bylo menší a jako přívěšek k telefonu nevypadalo tak nesmyslně jako klasické pero. Jeho špičatá strana přitom posloužila stejně.
Mnohem zajímavější byl ale kapacitní dotykový displej, který zvládl snímat i dotek prstu, nebylo třeba používat žádný umělý předmět. U této příležitosti je vhodné připomenout směšnou historku ilustrující naprosté nepochopení výrobců. Do svých přístrojů totiž použili právě „prsty ovladatelný“ displej, při tom ale ponechali ovládací prostředí přizpůsobené tenkému hrotu pera či trsátka.
Výsledkem byla samozřejmě frustrace uživatelů. Ti se snažili ovládat své zařízení prsty, při tom ale nebyli schopni strefit se velkými prsty na malé ovládací prvky. Teprve Steve Jobs se svým prvním iPhonem nabídl ovládací prostředí, které je lidským prstům přizpůsobeno. Po něm to pak zopakovali všichni ostatní.
Kruh se uzavírá
V našem historickém přehledu se tedy nacházíme v bodě, kdy všechny telefony obsahovaly velký dotykový displej snímající výhradně dotyky prstů. Ani to ještě není finální krok, poslední dobou se situace přeci jen začíná zase trochu měnit.
Nejprve se vrátila klávesnice, alespoň u manažerských telefonů najdeme tu a tam QWERTY, u seniorských zase deset číselných tlačítek. Po jednoduchém mobilu neseniorského vzhledu, který by byl ovladatelný tlačítky, ale volají i další uživatelé, třeba nám výrobci brzy vyhoví.
Vrátilo se ale i pero. Neslouží už sice jako hlavní ovládací prvek telefonu, u vybraných přístrojů ale můžete jeho prostřednictvím provádět činnosti vyžadující ostrý hrot a jemnost. Jako příklad může posloužit kroužkování textů v PDF souborech, kreslení náčrtků, rychlé psaní ručních poznámek a podobně.
Do třetice se vracíme k ovládání displejů neživými předměty. Ukázalo se, že ne vždy je praktické sahat na telefon holými prsty. Aktuální arktické mrazy jsou jedním z případů, kdy máte raději své ruce v teple. Řadu telefonů tak můžete ovládat jak prsty, tak například rukavicemi, lžičkou, vařečkou, perem, klackem nalezeným u silnice, prostě čímkoliv.
Jako slepá cesta se naopak prozatím ukazuje ovládání hlasové. I když je přítomné v telefonech již více než deset let, potýká se s řadou problémů. Předně ne vždy dokonale rozpozná hlasový příkaz. Pokud je rozpoznávání vyladěno v angličtině či němčině, pro češtinu zatím selhává. Dále lidé rádi zachovávají při ovládání telefonů jistou diskrétnost, představa, že jedete v metru a diktujete hlasové asistentce Siri milostnou esemesku, je pro většinu nepřijatelná.
Objevují se zajímavé pokusy s ovládáním prostřednictvím pohledu. Před několika lety na MWC prezentovala japonská společnost NTT Docomo sluchátka měřící napětí na spáncích. Podle kroucení očima se rozdíly napětí mění a sluchátka přenáší pokyny do telefonu. Samsung má ve svých přístrojích vestavěn algoritmus, který prostřednictvím fotoaparátu na čelní straně sleduje, zda máte oči upřené na displej. Jakmile otočíte zrak jinak, například pozastaví přehrávané video.